A poslala k ní i vlastní obrázek!
Hlasovat pro tuto povídku můžete ZDE
Bylo už docela pozdě večer, když jsem se konečně dostala domů. Ten den jsme měli velice zajímavý rozhovor s kamarádkami, se kterými jsem se sešla, abychom oslavily náš společný úspěch. Povídaly jsme si o tom, koho máme jako svého "strážného anděla", který nám pomáhá zvládat naše životní zkoušky.
Jelikož patřím mezi ty, kteří věří v anděly, ale nemám žádnou představu o tom svém, jak by mohl vypadat, rozhodla jsem se ho před spaním nakreslit. Ruka mi začala tužkou na papír kreslit úplně sama, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela. Zjistila jsem, že když zavřu oči, můj anděl nemá bílá křídla. Naopak jsem si představila jeho křídla lesklá a černá jako noc. Stejně tak i jeho vlasy. Na mé kresbě vypadal sklesle a unaveně a nebylo mu vidět do tváře. Dokázala jsem si jeho tvář představit, ale nedokázala jsem zachytit ten jeho pohled. Začala na mě padat únava. S přesvědčením, že to bude nejspíš blbost, abych svého “anděla“ někdy potkala, nechala jsem svůj notýsek s kresbou otevřený na stole a šla spát.
Jelikož patřím mezi ty, kteří věří v anděly, ale nemám žádnou představu o tom svém, jak by mohl vypadat, rozhodla jsem se ho před spaním nakreslit. Ruka mi začala tužkou na papír kreslit úplně sama, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela. Zjistila jsem, že když zavřu oči, můj anděl nemá bílá křídla. Naopak jsem si představila jeho křídla lesklá a černá jako noc. Stejně tak i jeho vlasy. Na mé kresbě vypadal sklesle a unaveně a nebylo mu vidět do tváře. Dokázala jsem si jeho tvář představit, ale nedokázala jsem zachytit ten jeho pohled. Začala na mě padat únava. S přesvědčením, že to bude nejspíš blbost, abych svého “anděla“ někdy potkala, nechala jsem svůj notýsek s kresbou otevřený na stole a šla spát.
V noci mě probudilo klepání na okno. Samozřejmě jsem se bála, co to může být. Zvědavost ale byla silnější než strach, a tak jsem se vyhrabala z postele a pomalu šla k oknu. Bylo asi kolem jedné hodiny ráno, takže venku byla velká tma, ale zahlédla jsem za okenním sklem černé oči. Párkrát jsem zamrkala a všimla si, že za oknem sedí havran a zobákem ťuká na sklo. Jenže jakmile jsem odhrnula záclonu, odletěl pryč. "To bylo divné..." řekla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem opravdu vzhůru, nebo se mi to jen zdálo. Stejně jsem se ale rozhodla, že si půjdu lehnout zpátky do postele. Otočila jsem se... a hrozně se lekla!
Na mé posteli seděl muž v černém oblečení a měl obrovská černá křídla. Jeho vlasy měly stejnou barvu a díval se na mě havraníma očima. Stála jsem jako opařená a nemohla jsem ani zakřičet jak jsem měla strachy stažené hrdlo. "Neboj se mě. Neublížím ti." řekl a pomalu si stoupl a šel ke mně. "Kdo jsi?" zeptala jsem se ho, i když jsem už odpověď znala. "Copak to nevíš? Dnes sis mě konečně dokázala představit. Jsem něco jako tvůj strážce. "
Konečně jsem mu viděla do obličeje. Věděla jsem, že ač bych se snažila jeho tvář zachytit na té kresbě, nepovedlo by se mi to. Byl nádherný a tajemný. A tím jeho magnetickým pohledem, kterým se na mě díval, mě úplně přikoval k zemi. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak na něj asi působím já. V noční košili, nenamalovaná a rozcuchaná. Z rozpaků jsem se začervenala a sklonila hlavu. Chytil mě za bradu a zase ji zvedl, takže jsem se mu dívala do těch jeho temných očí. "Nemusíš se přede mnou stydět. Znám tě už od narození. Celý tvůj život na tebe dávám pozor a stojím při tobě." To se mi snad jenom zdá. Jestlipak taky umí číst myšlenky? říkala jsem si. Najednou se na mě usmál a řekl: "Ano, to taky umím. Bude lepší, když si budeš myslet, že se ti to jenom zdá. Bude to tak jednodušší." Neustále se mi díval do očí. Pak se ke mně přiblížil ještě víc a ... nic dalšího si nepamatuju.
Konečně jsem mu viděla do obličeje. Věděla jsem, že ač bych se snažila jeho tvář zachytit na té kresbě, nepovedlo by se mi to. Byl nádherný a tajemný. A tím jeho magnetickým pohledem, kterým se na mě díval, mě úplně přikoval k zemi. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak na něj asi působím já. V noční košili, nenamalovaná a rozcuchaná. Z rozpaků jsem se začervenala a sklonila hlavu. Chytil mě za bradu a zase ji zvedl, takže jsem se mu dívala do těch jeho temných očí. "Nemusíš se přede mnou stydět. Znám tě už od narození. Celý tvůj život na tebe dávám pozor a stojím při tobě." To se mi snad jenom zdá. Jestlipak taky umí číst myšlenky? říkala jsem si. Najednou se na mě usmál a řekl: "Ano, to taky umím. Bude lepší, když si budeš myslet, že se ti to jenom zdá. Bude to tak jednodušší." Neustále se mi díval do očí. Pak se ke mně přiblížil ještě víc a ... nic dalšího si nepamatuju.
Ráno jsem se probudila ve své posteli. Posadila jsem se a přehodila si nohy přes okraj postele. "Zvláštní sen." pomyslela jsem si. Vstala jsem a šla se podívat na mou kresbu. Byla stejná, jako předtím. Vzala jsem tužku a nad kresbu napsala jméno: "Raven". Můj strážce by přeci měl mít nějaké jméno a tohle na něj perfektně sedí. Šla jsem si ustlat postel, ale jak jsem rozhodila peřinu, do vzduchu vyletělo malé černé peříčko. Zvedla jsem ho ze země a prohlédla si ho zblízka. Mělo úplně stejnou barvu, jako jeho křídla. Že by to fakt nebyl jenom sen?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkujeme za vaše komentáře :)