Můj

S křížkem po funuse, ale přece. Snad se příště vše nakupí lépe.

Linn

Když jsem ho uviděl, bylo mi jasné, že tenhle smrtelník musí být můj. Chytrý, pohledný. Ale hlavně stejný jako já. Nejdříve šlo pouze o to, abych zaujmul jeho pozornost v zájmu plánu. Ale teď... Když ho vidím, v hlavě mám jenom to, jak moc bych ho chtěl. Vím, sám od sebe by se mnou nešel, ale kdo říká, že by byla jeho vůle potřeba? A mezitím v mém rozjímání jsem se jím nechal zajmout a vrhnout do cely.

Stačilo pouze čekat, než to monstrum, na které mě Barton upozorňoval, někdo rozzuří. A jakou ironií bylo, že onen muž byl tak důležitou součástí mého plánu.

Arogantní, sebestředný a nerozvážný. Vyprávění, kterým jsem byl obdařen, ani v nejmenším nedosahovalo skutečnosti. A když jsem ho poprvé viděl, umocnilo to mou fascinaci tímto smrtelníkem.

Ve chvíli, kdy jsem seděl v té prosklené cele, bylo mou jedinou starostí, jak ho mít. Protože on musí být můj.

-.-.-.-.-.-.

Ozval se ohlušující řev. Usmál jsem se. Ano, bylo to tu, přesně podle plánu. Když se má cela otvírala, a Thor mi vběhl do náruče, upustil jsem od toho, abych podusil bratra a nechal jsem ho jeho osudu. Věnoval jsem mu pohrdavý úsměv a odešel hledat Tonyho Starka.

Nebylo to těžké, byl venku a snažil se opravovat poškozený rotor. Co jediné kazilo tak prosté ovládnutí, byl ten blonďatý panák v modrém trikotu. Ale i on byl tak jednoduchý. Jeho prostá logika nemohla tušit, že ve chvíli, kdy se tak hrdinně pral s mými cvičenými opičkami, já jsem onoho železného muže jednou dobře mířenou střelou poslal k zemi. A pak? Stačilo mu trochu poškodit jeho oblek a dostat ho do letadla.

Když jsem se rozhlédl, pochopil jsem. Barton to nezvládl. Ale získal jsem víc, něž jsem ztratil.

-.-.-.-.-.-.

Stál jsem ve stínech jeho pokoje. Sledoval, jak se postupně probírá ze mdlob. Nejdříve jedno oko a pak druhé. Prvotní malátnost a zmatenost vystřídala panika a obezřetnost. A pak, se na mě podíval. V první chvíli mě neviděl, ale věděl, že tam není sám.

Chytrý…

„Vzhůru?“ Vystoupil jsem ze stínu a on se v mžiku postavil.

 „Být tebou, jsem opatrnější. Dlouho si o sobě nevěděl“ usmál jsem se „ale co na tom záleží, že?“ Viděl jsem, jak se nenápadně rozhlíží po spoře osvětlené cele.

„Pokud přemýšlíš nad útěkem, musím tě zklamat. Odsud se nedostaneš. Jsme v podzemí. A celý tento komplex stráží velmi dobře vycvičení vojáci.“ Uchopil jsem své kopí a překonal vzdálenost mezi námi.

„Rád se posloucháš Muflone co?“ Snažil se svůj strach skrýt za humorem, ale nešlo mu to. Věděl, že je v pasti.

„Vlastně docela ano. Mám za to, že to máme společné“ prohrábl jsem mu jeho vlasy. Zakrývaly oči. A ty jsem si chtěl zapamatovat.

„Nesahej na mě“ chytnul mi ruku „radši mi řekni, co po mě chceš.“

Přímočarý…

„Jediné co chci, jsi ty. A co chci, dostanu.“

 V jeho očích panika přebrala nadvládu.

„No nekecej“ zasmál se. Ale nebyl to moc šťastný smích. Spíše nervózní vyštěknutí.

„Ty mě chceš do postele? No proč ne, ale nenakladeš do mě vajíčka nebo tak něco, protože to by bylo vážně-“ jeho monolog prosycený ironií ukončil hrot mého žezla v jeho hrudi. Těsně nad jeho umělým srdcem. Ve chvíli, kdy jsem to udělal, se jeho nádherně hnědé oči vytřeštily ve strašlivé předtuše.

Ano, teď si můj. 

Ale jaká škoda, že jako poslední jsem jeho oči viděl ustrašené.

A pak, povolil. Odpor nahradila povolnost. Zábrany zmizely. Veškeré zásady, argumenty… Vše co mu radilo, ať utíká, bylo zatlačeno do kouta. Byl připraven mi sloužit. Další z mnoha. Stejný a přitom tolik jiný. A konečně můj.

Odložil jsem své žezlo a rozepl svou zbroj.

 „Tak, jak mě potěšíš?“ Výzva v mém hlase nebyla potřeba. Očividně jsem mu nebyl tak odporný, jak se zdálo. Jeho rty na mých mě jenom více ubezpečily v tom, že on ke mně patří. Tak či onak.

 A poté, když jsem si ho bral a on sténal pod mými přírazy, věděl jsem, že on už nikdy nebude patřit nikomu jinému.

Nikdy. I kdybych už neměl nikdy více spatřit jeho krásné oči.