Procitnutí

Přeji krásný den,

je tu znovu jen malá jednorázovka.

Takové volné pokračování Iluze, kterou jsem uveřejnila minulý měsíc.

Doufám, že Vám udělá alespoň malou radost, do doby, než se vrhnu na rozepsaná dílka a resty.

Moc děkuji všem, co s námi vydrželi a pomáhají nám svými reakcemi uvést blog znovu do provozu.

Vaše Ann

Lokiho tělo, znavené a vyčerpané po dlouhých horečkách, leželo v naprostém bezvládí vedle Tonyho. Ten jej velmi zaujatě pozoroval.

Z těla spícího muže již zmizely kapky potu, ale byl bledý, bledší než si jej Tony pamatoval, ale přesto z něj nemohl spustit oči.

Lokiho tvář byla zakryta několika prameny vlasů. Tony je s opatrností odhrnul, aby si jeho rysy mohl prohlédnout ještě lépe.

Věděl, že až se bůh vedle něj probudí, veškerému pozorování bude učiněno za dost.

Netrvalo dlouho a Loki se doopravdy začal probouzet.

Tony sledoval, jak se lehce zatřepotala jeho víčka, ale oči ještě neotevřel.

Přitáhl si přikrývku až ke krku a zavrtal se do tepla svých peřin. 

Ještě si užíval tu chvilku, než bude muset otevřít oči.

Bylo mu krásně, takhle se už dlouho necítil. Žádná horečka, kašel, rýma… všechno je pryč.

Trochu se pousmál, v peřinách se spokojeně zatetelil a téměř neslyšně zavrněl.

Tonymu to na tváři vykouzlilo drobný úsměv. Loki vypadal více než roztomile.

Také první, co Tonyho napadlo při pohledu na ne zcela vzbuzeného boha, byla představa

kotěte, co se nemůže dostat z pelíšku. Pak se ale Lokiho výraz změnil.

Žádná horečka, kašel, rýma… všechno je pryč? Ale co jej uzdravilo? Loki se zamračil.

Ne, není všechno pryč, je tu on, určitě se mu to nezdálo a rozhodně to nebyla iluze.

Stark je vedle něj, cítí to.

„Okamžitě opusť mé lože.“ Řekl Loki už dokonale probuzen a vrhl na Tonyho pohled, díky kterému Stark opravdu raději vstal a odešel kousek dál od postele.

Kdyby pohled zabíjel, Tony už je mrtev… během posledních pár vteřin snad i několikrát.

„Co se tak tváříš?“ zeptal se menší muž toho vyššího. „Jsem tady jen proto, že Tvůj bratr

škemral, prosil a dokonce mi vyhrožoval smrtí, když tě neuzdravím. Takže ne, sám od sebe tu vážně nejsem.“ Tony založil ruce na hrudi a pohledem se vpíjel do Lokiho.

Loki lehce pozvedl obočí, vzedmul se na posteli a prudce se postavil.

Bylo vidět, jak zavrávoral, protože jeho nohy ještě nenabraly takovou sílu, aby jej unesly.

Každopádně už jen jeho povaha mu nedovolovala klesnout zpět do peřin.

Udělal pár vláčných kroků směrem k Tonymu a podíval se na něj pohledem, který hlásal

… když tě nezabil Thor, zabiji tě já… a velmi tiše pravil.

„Co ty jsi zač? Co jsi za bytost? Přijdeš sem s tím, že vyléčíš boha, ale napravil jsi jen to, co jsi sám spáchal. Nebýt tebe, nebyl bych na Mydgardu tak dlouho, abych chřipku mohl vůbec chytit. Byla Tvá povinnost se o mě postarat. Říkej si co chceš, ale ani jeden

z nás nevěří Tvé povídačce, že jsi přišel jen kvůli výhružkám a prosbám.

Oba dva víme, že jsi přišel, protože někde hluboko, hluboko v Tvé prohnilé duši tušíš nebo doufáš…viděl jsem Tvé pohledy... ano Doufáš!“ Řekl Loki dost nevybíravým tónem až Tonyho mrazilo a po celém těle mu vstávaly chloupky.

Loki shlížel na Tonyho z výšky a dával mu najevo každým slovem, gestem a pohledem, jak moc jím pohrdá.

„Tak co ty jsi zač? Hm? Přišel jsi jenom protože si viděl svůj zájem na tom, že mi pomůžeš?

Nebo naději v tom, že k tobě potom budu shovívavý?“ Pravil jedovatě.

„Teď neodpovídáš, mlčíš, kdo… kdo může být tak prospěchářský, že přijde léčit, pomáhat, jenom proto, aby z toho měl svůj vlastní, osobní prospěch?“

Lokimu se na tváři objevil zvláštně pohrdavý úsměv a jeho oči planuly pichlavými jiskřičkami.

„Ano, jenom člověk,“ řekl tónem, ze kterého přetékal jed.

Slova, která Loki právě použil, zasáhla Tonyho přímo do srdce, byť si on sám myslel, že žádné nemá.

Loki zahlédl v jeho očích určitou bolest avšak se k tomu nehodlal nijak vyjadřovat.

Otočil se, došel zpět k posteli a aniž by Tonymu věnoval další pohled řekl pouze, „a teď odejdi.“

Tony náhle nebyl schopen slova. Chvíli jen tak stál, nemohl se pohnout natož odpovědět.

Zdálo se, že má v hlavě dokonalé prázdno. Nedokázal dát dohromady větu.

Nenapadala ho slova, propadal se do jakési hlubiny nevědomí. Pak se ale ozvalo jeho ego.

*Doopravdy si to necháš od takového parchanta líbit? Od něj? Porazil si ho už jednou

a teď s ním chceš prohrát v obyčejné slovní přestřelce? Vážně? To si říkáš Stark?*

Tony se lehce oklepal i když to spíš vypadalo jako záchvěv celého těla.

Ať to bylo cokoli, vrátilo mu to pevnou půdu pod nohama.

Dal si ruku na reaktor a pronesl s klidem a čistou ironií v hlase, „och, ranil jsi mé srd… jo moment to já vlastně nemám, ale určitě si někde hluboko ranil můj reaktor.“ Věnoval Lokimu pohled, ze kterého čišelo pohrdání a nechuť pokračovat v jakémkoli dalším rozhovoru.

„A mimochodem,“ dodal ještě Tony, „ty jsi ten, který má u mě dluh a věř, že to je to poslední, co bys chtěl. Být dlužen Tonymu Starkovi.“

Odešel z Lokiho pokoje a dal si velmi záležet na tom, aby dveře zavřel co nejtišeji to šlo.

Nechtěl dát najevo, že se ho Lokiho slova nějakým způsobem dotkla.

Rozhlédl se po chodbě a přestože vůbec nevěděl kam jde, vydal se prvním možným směrem.