Hezký zadek podmínkou 1/3

Ahoj! Je tu pátek a sním i slíbená jednorázovka. Tahle bude mít více dílů. Vídím to na tři, protože všechno by se do jedné "kapitoly" nevešlo. S tím souvisí i to, že tento týden nebude hlasování. Nejdříve chci toto ukončit a teprve pak se vrhat do dalších prací. Další díly očekávejte v následujících týdnech, vždy v pátek. Navíc mám pro vás i malé překvapení. Samotné Annie se to líbilo, tak doufám, že bude i vám.

Linn

„Krucinál Jarvisi kde to je?! Kde to je?!“

„Naposledy tyto dokumenty spravovala slečna Pottsová, mám jí zavolat?“

„Jenom přes mou mrtvolu“ zavrčel. Jak je dlouho? Ah ano, už dva měsíce co Pepper odešla a zanechala za sebou zkázu a chaos. Ne v jeho srdci, tak melodramatický by nikdy nebyl, ale v jeho práci. V jeho odkazu. A tak, se teď po kolenou a ve dvě hodiny ráno, nadopovaný kávou a cukrem, brodil ve smlouvách, patentech, fakturách a návrzích, které musel vytřídit, srovnat a správně seřadit.

Byl sám, jako vždy. A po rozchodu z Pepper, kdy mu vyčetla kde co, už si zkrátka zamanul, že žádnou ženskou k sobě do kanceláře nepustí. Ani kdyby jí nemusel platit. Chtěl to být on, kdo to vše zvládne. Chtěl si dokázat, že Ironman není vše, co ho dělá člověkem.  Že je toho v něm možná víc, než jenom povrchní stránka a hezká tvářička. Ale očividně, selhával. A selhával na plné čáře.

„Musím znovu vyjádřit svou obavu o váš stav. Krevní tlak je vyšší než minulý týden a exponenciálně stoupá s dobou strávenou v kanceláři. Navrhuji přijmout asistentku“

Zvedl se z kleku, až mu zapraskaly kolena. „Jasně jsem řekl, že tady žádnou ženskou nechci Jarvisi“ vydal se k malému stolku, který jako jediný nebyl zakryt papíry. Na kterém se jako záchranný maják leskla lahev whiskey. Sváděla a přímo vybízela, aby ji vypil. Ale stejně jako už tolikrát v tomto týdnu věděl, že u jednoho panáka nevydrží a ráno bude mít kocovinu a místo toho aby pracoval, bude sténat do záchodové mísy.

Ale možná v tu chvíli, kdy se rozhodoval, zdali podlehne, mu ten jantarový třpyt vnukl nápad. Ženskou si sem pustit nemůže. Ale kdo říká, že ženská je jediná kdo zvládne tuhle práci? Vždyť muž by byl ideální. Rozuměl by jeho potřebám, nekritizoval by jeho pití. Odvedl by práci a odešel domů a ráno by přišel a možná by schvaloval i jeho úlety. No a navíc, nehrozilo by, že by si s ním začal.

„Jarvisi, co kdybych si pořídil asistenta?“

„Tento nápad vám navrhuji již od doby co slečna Pottsová odešla“ jestli robot mohl znít unaveně, Jarvis tak zněl.

„Myslím chlapa Jarvisi, nějakého schopného“ sedl si do jednoho z křesel „někoho kdo může nastoupit hned“

„Myslel jsem, že si přejete být plnohodnotným ředitelem Stark Industries a zvládnout veškerou jeho administrativu sám, aby jste měl kontrolu nad veškerými pohyby materiálů a výsledků výzkumů“

Musel připustit, že měl pravdu. Možná si to ještě před malou chvílí myslel. Ale vydržel to dva zatracené měsíce, při kterých neměl ani jednu známost a pomalu se nevyspal. Vyzkoušel si to. Firma dva měsíce vzkvétala pod jeho vedením. Zvládl to. Co víc od sebe mohl chtít?

Od té doby, co zjistil pravdu o smrti rodičů a o pravých citech otce, firma pro něj konečně začala být více než přístrojem k dosažení peněz a úspěchu. Nesměl to vzdát.

„Ale nebude jako Pepper, nebude mít všechny pravomoce, nebude mě smět zastupovat. Nebude mít podpisovou pravomoc. Všechno budu dělat já. Možná si i udělám rozvrh nebo tak něco. V pondělí kancl, v úterý záchrana planety, ve středu kancl a tak dál. A v neděli by bylo volno. Protože od toho se ten den jmenuje neděle. Jak ti to zní?“
„Podezřele dospěle pane.“

„Hele nechej si to jo?“ A s pocitem dobře odvedené práce dovolil svým víčkům klesnout.

O dva dny a o 18 uchazečů později:

„Jarvisi kolik ještě?“ Hodil si nohy na stůl a pohledem hypnotizoval dveře. Ano, chtěl asistenta, ale dosavadní uchazeči byli naprosto katastrofální. Jeden měl tupé, TUPÉ sakra! A zbytek? Chtěl pravidelnou pracovní dobu, zvýšit plat, nebo jim bylo přes 40. Stačilo, že on sám bude mít v brzké době krizi středního věku, tím spíš vedle bude potřebovat někoho mladého a hezkého, kdo mu bude říkat jak je mladý a hezký.

„Ještě sedm pane.“

„Ok, takže, vyluč všechny nad 30, ženaté nebo všechny kdo mají v šatníku kostkovanou košili. Jasné?“

„V tom případě pane, zbyl pouze jeden.“
„Fajn, tak ho sem pošli“ psychicky se připravoval na nejhorší. A zároveň věděl, že ten chlap, ať to je kdo je, je vlastně jeho poslední šance. Další noc strávenou nad fakturami, on prostě nevydrží.

A pak se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vkusně oblečený mladý muž, který, zdál se na první pohled naprosto perfektní. Na druhý se však objevila drobná chybička.

„Sakra Jarvisi!“ Vyskočil na nohy a okamžitě si přivolal brnění. Doufal, že ještě nebude moc pozdě. „Tohle je Loki, zatracenej Odinson!“ Již v relativním bezpečí svého brnění mířil na onoho vetřelce, který naprosto nevzrušeně seděl na židli a pozoroval jej.

„Ano, velmi všímavý. A také tak trochu sebevrah, když si mě bez jediné potíže nechal dojít až sem“ pohodlně si přehodil nohu přes nohu „ale přes to, nejsem tu abych ti ublížil. Prý sháníš asistenta. Tak jsem tu. Mám jisté organizační schopnosti, ale co víc. Troufám si říct, že mám opravdu pěkný zadek. A také sem jeden z mála lidí, kteří tě dokážou udržet na uzdě. Tedy měl jsem ten pocit, dřív než si se na mě vytasil s tímhle“ ledabyle ukázal na brnění.

Anthony Stark, miliardář, playboy, filantrop a neuvěřitelná mluvka, poprvé za svůj život zůstal naprosto oněmělý.

Uplynula chvíle, kdy si oba jeden druhého měřili. Tony přemýšlel, zdali ho má zabít hned, a nebo ho opravdu zaměstnat. Loki ten koukal na reaktor. Přemýšlel, proč to tenkrát nevyšlo. A co vše mohlo být jinak. A pak po těch pár minutách…
„Kurva co má tohle bejt?!“ Absence spánku ho jistě připravila o rozum. Tohle není Loki. Ne rozhodně ne. Loki, ten byl v Shieldu, odpykával si svůj trest. Nemohl být tady a teď.

„Pokud se ptáš jak to, že jsem tady, Shield mi laskavě dovolil vzít tvoje zaměstnání jako formu veřejně prospěšných prací. Tohle,“ vyhrnul si rukáv a odhalil nepříjemně vypadající kovový kroužek kolem jeho zápěstí s něčím svítícím uprostřed, co vypadalo, jako kdyby pulzovalo, „mi zabraňuje používat magii. Takže jsem de facto naprosto bezbranný. Což se mi vůbec nelíbí. Na druhou stranu, představa toho, jak tě budu popichovat jako tvůj osobní asistent se mi více než zamlouvá“

Tony si stále podezřívavě měřil toho černovlasého boha rozvalujícího se v jeho křesle. Vypadalo to věrohodně. Jarvis ho sem pustil, i když mohl napáchat spoustu škod už při příchodu, vše se zdálo naprosto v pořádku. Kamery ho jako hrozbu nevyhodnotily. Takže ho někdo musel odebrat ze seznamu nebezpečných lidí.
„Jarvisi prověř to“ s pohledem stále upřeným, připraven udělat cokoli při jednom jediném moc rychlém pohybu, si sedl. „Vše je tak, jak vypověděl pane, má být u vás zaměstnán na měsíc jako zkušební dobu a následně si jej můžete nechat, nebo ho poslat zpět do zařízení pro nebezpečné zločince.“

Po krátkém uvážení, nechal ze sebe zbroj zmizet. „Takže ty chceš pro mě pracovat jo?“ Podezřívavý tón se dal pouze těžko skrýt.

„Ne, že bych chtěl, ale je lepší být tady, než v cele s maximální ostrahou. Zde, mé doporučení“ podal mu na stůl papíry, jež všechny prokazovaly jeho neškodnost a krotkost spolu s dobrým chováním v posledním roce jeho nápravy.  „Mám za to, že jsem plně schopný dělat tuto práci. A také jsem poslední kdo ti zbyl“ samozřejmě že si neodpustil lišácký úsměv.

Tony si musel připustit, že má pravdu. Ano, opravdu byl poslední, kdo zbyl. A on by samozřejmě mohl čekat, až se přihlásí další uchazeči, ale čeho bylo moc toho bylo příliš. A vlastně to nemuselo být zase tak špatné. Nemůže užívat magii, po měsíci ho může vykopnout… Ještě se s Furym domluví, aby mu dal 24 hodinový dozor a najednou se to nezdálo jako až tak hloupý nápad.

Ale stejně nemohl uvěřit tomu, co říká, když sám sebe slyšel říkat „přijímám tě.“