Čekání

Zdravím, 

tak aby se neřeklo přidávám další povídku. No dobře tak trochu jsem si potřebovala vypsat pocity. Chtěla jsem to mít jako jednorázovku, ale protože mám zrovna teď chvilku času rozepsala jsem to na dvě části a tak tu první Vám sem dám hned.

Možná se bude líbit, je hodně o Lokim a jeho změnách.

Ann

Čekal u Velkého kamene, jak bylo smluveno. Stál tam třicet minut a věděl, že to nic neznamená. Běžně chodil opožděně. Většinou tak o hodinu. A tak se posadil na kámen, kterému se říkalo Velký i přesto, že kus opodál byly kameny mnohem větší. Asi mu říkali Velký, protože byl použitý v nějaké bitvě a velmi pravděpodobně tato bitva skončila úspěšně, právě díky tomu kameni. Ale to si už nepamatuje. Asi ještě vůbec nebyl na světě.

Pomalu se začínalo stmívat. Západ sluncí byl úchvatný. To ale znamenalo, že už tu čeká několik hodin. To přeci… to by mu přeci neudělal, ne on ne. Vždycky tu pro něj byl. Když ho všichni odsuzovali, on ho podpořil. Když mu nadávali, pohladil jeho duši milým a hřejivým slovem. Když ho bili, on byl ten, co chytal rány za něj. A teď, že by nepřišel? Tomu nevěřil a tak se rozhodl dát mu ještě pár hodin.

Když pak začalo pršet, byl vlastně rád. Byla mu zima a trochu se třásl, ale déšť smyl z tváře jeho slzy, které ji zkrápěly po celý den. Dozvěděl se, že není synem svých rodičů, pochopil veškerou zášť a zlobu. A nyní se tak moc bál. Bál se, že je zrůda, monstrum. Potřeboval slyšet, že takový není. Že je to pořád ten stejný Loki jako dřív, ale těchto slov se mu nedostalo. Čekal tam do rána a on doopravdy nepřišel.

Asi nastal čas vrátit se domů, ale kde je jeho domov? To nevěděl. A tak se vydal již naučenou cestou k paláci. Procházel jednou z osad a rozhlížel se, jestli ho neuvidí, třeba by mu vysvětlit proč nepřišel. Třeba se něco stalo jeho rodině. Možná matka znovu ulehla na lože s mhou na duši nebo si jeho malá nezbedná sestra poranila nožku při běhání v potoce. A skutečně ho viděl. Chlapec s hnědými vlasy, menšího vzrůstu, mohlo být mu tak 17 let, seděl u ohně a… objímal jakousi dívku. Lokiho srdce se sevřelo. Chlapec si Lokiho povšiml a chvíli se na sebe dívali, poté si přitiskl dívku k tělu blíž a pohled odvrátil.

Loki by si myslel, že to bude bolet více. Ne už ho to nebolelo. Když odcházel od Velkého kamene, věděl, že bude zklamaný. Pak když se mu v osadě sevřelo srdce, bylo to jen z toho důvodu, že se mu potvrdilo to, co zjistil u kamene.

Přišel do paláce a u dveří na něj čekala Frigga.

„Loki synáčku, jsi celý…“
Loki ji zastavil gestem ruky a bez výrazu odešel do „svého“ pokoje.

Zůstával v paláci jen z toho důvodu, že nevěděl, kam by měl jít. Chodil na společné snídaně, obědy, večeře, slavil s nimi všechny svátky, významné události, ale už to nebyl Loki, kterého znali. Ten Loki stále sedí a pláče na Velkém kameni. Ten, který se vrátil a přežívá je jen prázdná schránka. Od té doby ke kameni nechodí. Proč? Protože tam na něj nikdo nečeká. Možná jen další bolest a zklamání, ale Loki tohle necítí, zakázal si cítit, zakázal si dávat a brát, zakázal si žít. Nebude pro nikoho ani pro sebe samého.

Uplynula spousta let a Loki se stal nenáviděným, všichni se mu vyhýbali mnohem víc. Ponižoval služebnictvo i svou „rodinu.“ Stal se škodolibým a nenáviděným, ale nevadilo mu to. Byl rád, že nikdo neklepe na jeho dveře od pokoje ani od srdce a tak si k sobě nemusí nikoho pustit. A pak… pak se pustil a padal. Do temnoty, tam kam patří tací jako on.

Padal spoustu let a nevěděl kam, bylo mu to jedno. Nejedl, nepil, chtěl zemřít, tohle mu za to nestálo. Ale jak chcete zemřít v temnotě? V místě, kde nic není. Kde není čím a jak se zabít? Zablesklo se mu před očima a pak ucítil tvrdý pád a zaslechl křupnutí. Několika násobné křupnutí.

„Pane, něco dopadlo na Vaši střechu.“
„Vážně? A co?“
„Jakýsi objekt, ne moment má to slabé životní funkce.“
Tony pozvedl obočí a vyslal na střechu několik iron-manu.

Trvalo několik týdnů, než doktor pronesl, že je pravděpodobné, že to onen muž přežije. Tony doktora přeplatil, aby držel za zuby. No kdo by potřeboval vědět, že má v posteli cizího chlapa, to by si novináři zase smlsli.

Tony sedával u postele neznámého a převazoval jeho rány. Hojil se tak rychle a poslední dobou už neměl ani co převazovat. Přesto se ale muž v pokoji Stark toweru neprobouzel. Tony ho poslední dobou chodil kontrolovat čím dál častěji. I když upřímně ho spíše pozoroval. Měl tak podivně bledou pokožku a odkrvené rty. A hlavně spoustu šrámů i přesto by se ale dalo říci, že byl půvabný. Tak moc Tonyho zajímalo jaké má ten muž oči. Až se nehybná víčka pohnula.