Z deníku Tonyho Starka

Zdravím Vás,

dnes začnu omluvou. Vím, že jsem Vás teď zanedbávala a bohužel následující týden nebude o moc lepší. Mám toho strašně moc a nedokážu s tím vším navázat na další kapitoly. Ale potom by to už mělo být lepší. 

Zároveň se omlouvám, že nestíhám odpovídat na Vaše komentáře, ani komentovat Vaši tvorbu. Ale slibuji, že to napravím a jestli chcete, připojte mi do komentáře odkaz na Vaši tvorbu. 

Mám pocit, že mi toho strašně moc utíká a prostě se nestíhám proklikávat :( 
Byla bych Vám moc vděčná.

Jinak aspoň jako drobnou omluvu jsem sesmolila pidi jednorázovku, ale snad aspoň potěší.

Ann

Nevím, zdali jsem tehdá bláznil, ale ne nebláznil. Byla to bouře. Moje vnitřní bouře. Bouře hormonů, zmatků a všeho, toho, co se na mě hrnulo.

Byl to teplý večer, ale přesto se vzduchem nesla podivná tíž. Obloha byla tmavá a vše vonělo poněkud sirnatě. Očekával jsem bouřku a také přišla. Poměrně tiše a nenápadně přeběhl po obloze blesk, po kterém následovaly zvuky dopadajících kapek. Musel jsem jít ven, z určitého důvodu, který do dnes netuším, mě ty kapky volaly. Vyšel jsem ze své věže tyčící se nad New Yorkem a procházel se v dešti. Po chvíli jsem se přistihl, že běžím. Běžel jsem bez cíle, bez důvodu, bez záminky. Jen jsem běžel.

Ocitl jsem se v parku, který jsem měl znát. Často jsem do něj chodíval, ale přišel mi cizí. Ani bouřka nepročistila vzduch a její přítomnost se mi náhle zdála nežádoucí. A pak jsem ho uviděl. Stál kousek ode mě. Zmateně se rozhlížel kolem. Musel mě vidět. Několikrát o mne zavadil pohledem a já si ho prohlížel. Bouře sílila, blesky začaly létat jeden za druhým a déšť sílil. Ach ta bouřka, proč jen tak nabírá na síle?

Šel jsem blíž a vzal ho za ruku. Jeho ruka byla měkoučká a teplá. Bouřka, jakoby nabrala jiný směr.
Znal jsem ho. Viděli jsme se před pár týdny, čelil mi z očí do očí. Jeho oči, tak chladné. Jak jen někdo může mít tak krásné oči ze kterých vyzařuje tolik chladu. A teď? Vidím v nich zmatek, smutek, strach. Držíc jej za ruku, vzal jsem ho k sobě, pomohl mu upravit jeho mokrý šat a nabídl mu nápoj a deku pro zahřátí. Bouře byla náhle pryč, ale napětí ve vzduchu zůstalo s příslibem jejího návratu.

Mlčky jsem seděl vedle něj a vnímal jeho dech a tiché usrkávání čaje. Podíval jsem se na něj a on mi pohled opětoval. V tu chvíli se ozvalo mocné zaburácení hromů. Musel jsem ho mít, tady a teď. Přímo v tu chvíli musel být můj. Jeho tělo mi spadlo do náruče, prochladlé a roztřesené. Bouře se vzedmula, hromy a blesky létaly jako o život, déšť bušil do oken, ale já slyšel jen tiché steny. Držel jsem jeho tělo, které se stále třáslo, ale již bylo teploučké a uvolněné. Ráno jsem se vzbudil a vzduch po bouřce byl krásně čistý a voňavý. Uslyšel jsem jen: „Ještě se uvidíme.“

Teď asi blázním doopravdy, Jako kdybych cítil na zádech chlad. Ten podivný chlad, vůně sněhu a…proč zase ta bouřka. Ne je to jiné. Tohle nebude obyčejná bouřka, ale sněhová bouře.

Tony Stark se odvrátil od čtení svého deníku a podíval se do těch ledových očí plných vášně. Do těch nejkrásnějších zelených očí, které kdy viděl. Do těch očí, které v něm probudily lásku.