Milovat znamená nenávidět 2/2

“Byl to hloupý nápad, který pramenil z mé touhy po sebepoznání. Uvědomění si, že rozumím jak se chovám ke všem, ale ne k tobě, bylo do značné míry matoucí. A tak jsem hodně četl… Jako vždy.“ Nepěkně se usmál „knihy ti pokaždé dají odpověď, dají ti nadhled, aniž by na tebe upíraly odsuzující pohled. A když jsem už ztrácel veškerou naději, že kdy najdu knihu, která by mi dala odpověď, našel jsem obrovský svazek, který pojednával o všech strašných vlastnostech, rituálech a zvycích, kterými trpí ledový obři. Jako bych věděl, že v tom svazku najdu odpověď. Bylo to tak logické. Nikdo tady mi nemohl poradit, protože nikdo tady není jako já.”

Na malou chvíli si dovolil na Thora pohlédnout. A opravdu se zdálo, že je plně soustředěn na Lokiho proslov. Pokračoval tedy: “po pár řádcích jsem si uvědomil, že ta kniha je nesporným důkazem mého původu i kdybych si jím do té doby nebyl jist. V té knize bylo vše, od toho proč se mi tak protiví společnost až k tomu, proč se raději uchyluji do temnoty. Všechno začalo být jasné. A pak jedna hloupá věta: ledový obři nenávidí to, co milují a nemohou mít.“ Těžce polkl „Nenávidí to dokonce tak moc, že se po čase může stát, že láska zcela přejde v nenávist a z potřeby přítomnosti druhého člověka se stane jenom neuvěřitelná touha po jeho životě. Takže ve chvíli, kdy jsem tě políbil… Jsem si potvrdil to, co jsem podvědomě dusil po tak dlouho.” Z hrudi mu vyšel povzdech. “Milovat vskutku znamená nenávidět” poslední větu pronesl ze značnou nonšalancí. Jako kdyby to snad bylo něco oslavného.

Vstal tedy, zde už neměl co pohledávat. A víc vysvětlování Thorovi nedlužil. Aniž by svému bratrovi věnoval další pohled, došel ke dveřím. Jindy tak zdatný stratég najednou nevěděl, co bude dělat dál. Zastavila jej ale ruka na rameni.

“Nechoď, prosím Loki” Thor opravdu nechtěl, aby Loki odešel. Neměl ani ponětí, co si o tom všem má myslet, ale bylo mu jasné, že ač by se snažil sebevíc, sám by na to nepřišel. Navíc, něco mu napovídalo, že kdyby těď  Lokiho nechal odejít, jejich pomyslnou propast by to jenom prohloubilo. A to bylo to poslední o co stál. Opravdu doufal, že Loki zůstane. Když už nic jiného, celé tohle večerní představení mu dávalo naději, že by s bratrem nakonec mohl vycházet. Už kdysi si slíbil, že udělá, vše co bude v jeho silách, aby mohl Lokiho znovu nazývat bratrem, aniž by se při tom do něj ostře zabodl pár zelených očí.

„Ty nechceš, abych šel?“ Loki se otočil na boha hromu. „Pošpinil jsem tě, ne snad? Tvou svatou a všemi opěvovanou schránku božského bytí. Už tím, že jsem tě obtěžoval uprostřed noci, opovážil se tě dotknout a vyjevit své špinavé city k tobě.„ V Lokiho očích byl jasně patrný smutek a smíření. A najednou, Thor poprvé ve svém životě Lokiho uzřel.

Naklonil se nad něj a tentokrát to byl on, kdo inicioval drobný polibek.

Najednou vše dávalo smysl. Proč by měl Lokiho o něčem přesvědčovat? Vždyť kdo jiný než Loki věděl, jak jsou slova zrádná a dokáží manipulovat. Kdo jiný něž Loki, by měl mít nedůvěru k planým slibům a plytkým vyznáním, když to byl on, kdo nikdy nebral sliby vážně?

Ale činy, činy byly nepopiratelné. Byly jasné a zřejmé. Nedaly se ošálit ani zmást. Člověk v nich nemohl lhát. Thor pochopil a to v drobném jednoduchém gestu leckomu nechutném. Nicméně bylo to tak. On se zařekl, že Lokiho získá zpět. A pokud tu měl pro něj být a ukazovat mu, že je milován  přesně takto pak tu bude. Kdykoliv to bude potřeba, přesvědčí Lokiho o tom, jak výjimečný může být.

Přitáhl si svého bratříčka blíž k sobě. Odhodlaný ukázat lásku celého světa, která Lokimu nikdy nebyla dostatečně ukázána.

A Loki se podvolil. Neměl sílu na odpor, ani na to, aby ze sebe chvíli dělal nedostupného. Ne, tohle jeho ledové já plnilo úžasem. Kdo by si pomyslel, že to všechno může fungovat tak rychle? Nenávist zmizela. A byla tam vůbec? Pokud ano, nezbyla po ní ani stopa. Ani pachuť, ani zašustění.

 Něco uvnitř něj jako by se plnilo, plnilo na horší časy a ohřívalo.

 Pomalu se od Thora odtáhl a pochybovačně mu pohlédl do očí. Mohl tomu opravdu věřit? Nebylo tohle celé jenom pouhá hra? Pravda, začal s ní on, ale nutně nemusel být ten, kdo ji dokončí.

„Co to děláš, Thore?“ Jemně, skoro šeptem. Neodvážil se zvýšit hlas.

„Však vidíš“ jemně jej pohladil. Doufal, že v jeho pohledu se zračí vše, protože se slovy mu to nikdy moc nešlo „omlouvám se Loki, nevěděl sem…“

„Nemohl si vědět… Ale teď víš. Pokud toho zneužiješ, zabiju tě“ jeho hlas zněl naprosto vážně a jeho pohled byl nemilosrdný. Možná právě to, že Thor viděl, jak moc na tom Lokimu záleží, Thora utvrdilo, že Lokiho už nikdy nesmí nechat samotného.