Pád

Zdravím, pro tento pátek jsem si pro vás připravila jednu povídku z mé starší tvorby. Je trochu kratší, ale mám za to, že je povedená.

Užijte si ji,
Lin




Chlad. To cítil. Jenom chlad, ticho a tmu. Ticho bylo snad horší než hluk. Samotné ticho ho ohlušovalo. Snil? Žil? Nebo byl mrtev? Sám to nevěděl. Jak dlouho padal? Hodinu? Dvě? Měsíce? Nebo dokonce roky? Čas mu splýval a on nedokázal rozlišit minutu od vteřiny a naopak. Měl hlad a žízeň a zároveň ne. Proč? Nevěděl... Jestli je tohle posmrtný život tak jak to, že cítil? Ne, on nemohl být mrtev.
Jestli se lidé modlili k bohům pro rychlý skon, pro konec jejich utrpení, ke komu se modlí bozi? On by se modlil. Modlil by se, kdyby byl někdo víc než on. Ale kdo byl víc než on? Ne, ani po smrti se nehodlal podvolit. Nehodlal uznat své chyby, své chybné činy. Ne, ani po smrti ne. Hlad ho sžíral, žízeň pálila. Trpěl jako smrtelník, jako prach obyčejný člověk. Jeho najednou tak lidsky křehké tělo pomalu odumíralo.Že by konečně? Doufal a skoro s potěšením shledával necitlivost ve svých nohou jako vysvobození. Ale jak dlouho? Jak dlouho bude muset snášet tíhu vesmíru, té strašlivé nicoty...  Necitlivost ho pomalu pohlcovala. Byl tak slabý. Kdyby mohl, zvracel by ze sebe. Ze slabosti svého těla. Byl bůh, ale ani sám Odin by tu nevydržel dlouho.
Viděl vznikat a zanikat hvězdy, galaxie celý kosmos. Jako rychlý nikdy nekončící film. Kdyby mohl, zašklebil se nad marností života. Chlad a necitlivost pomalu postihla i jeho ruce a pas. Už cítil, jak se si pomalu klestí cestu k jeho srdci. Zavřel oči a nechal se unášet. Už jí skoro viděl, jak se po něm natahuje. Ale pak ucítil náraz, chlad se rozplynul a smrt se s zklamaným zaúpěním vydala hledat nový cíl . Jeho srdce stále bilo, snad rychleji než kdy dřív. A to znamenalo jediné. Jeho život pokračuje...