Paměti boha chaosu

Pozor pozor! Máme tu pro změnu thunderfrost, tedy pár Thor/Loki. Proto prosím, pokud tento pár nemáte rádi, nebo vás pohoršuje, tuto povídku nečtěte.
Nicméně doufám, že ti, které thuderfrost zaujal stejně jako mě, si tuto jednohubku užijí a zlepší jim den. Mimo jiné, vzhledem k tomu, že máme vánoce za dveřmi i zde se můžete těšit na vánočně laděnou mini sérii na páry Tony/Loki a Steve/Thor. Vzhledem k časové vytíženosti dám přesný den vydání na náš facebook. Takže sledujte FB. A co dodat závěrem? Opět je tato povídka jednou z mých starších, ale svým způsobem pro mne symbolizuje celou mou éru Wattpad a tím pádem představuje veeelkou nostalgii.


  Doteky, šepoty... Všechno bylo tak dokonalé, cítil se úžasně přes to, že prsty jeho bratra byly nezkušené. Sténal jeho jméno do ticha noci jako tu nejsladší modlitbu.

Ne, nevěděl, kdy se nenávist stala láskou. Kdy se bratr stal milencem a kdy se on stal konečně králem. Všechno bylo jiné. Tak moc jiné. I on byl jiný. A i Thor se zdál být dospělejší než kdykoliv před tím. Palác zlatě zářil, ale nálada v Asgardu nikdy nebyla prazvláštnější. Nikdo nemohl pochopit, že je na trůnu ledový obr a nikdo nemohl pochopit jak to, že se pod jeho vládou světu tolik vede. Byly to zvláštní časy.

O jejich novém králi se vedlo tolik zvěstí. Že snad všechny očaroval, že je to iluze a že nakonec jejich svět zničí. Ale fámy se nevedly jenom o jeho pochybném následnictví na trůn. Jak to, že nemá ženu?  Jak to, že už dávno nemá dědice, když je tedy král? Všechno tohle jenom lid utvrzovalo v tom, že se stane něco strašného. Ale nikdo nic nenamítal. Všichni dělali, co se jim řeklo. Byly to pouze pomluvy, ale nikdo se neodvážil z něčeho nařknout krále.

Kdyby tušili, že pravda je svým způsobem mnohem děsivější. Dva princové. Dva králové. Dva věční rivalové. A přes to milenci.

Ano, tím byli. Tím vším a ještě mnohem víc. Nevěděli, jak se to stalo. Možná, že tomu tak bylo vždy. Ale až pár sklenek vína dokázalo určit pravdu, kterou si nedokázal připustit ani jeden z nich. Snad pro to, že jejich láska vzešla z nenávisti, byla silnější než jakákoli jiná.
Ne že by se na jejich chování něco změnilo. Stále se hádali, popichovali a kočkovali. Každý věděl, že jejich proslovy o tom, jak budou králové stejným dílem, jsou jenom řečnické obraty, kterým ve skutečnosti nebylo učiněno za dost a když se jednomu něco nelíbilo, štěkali na sebe dlouhé hodiny. Nikdo nevěděl, že hádky většinou ukončil jeden z bratrů, který druhého přitisknul k nejbližší stěně a zuřivě jej začal líbat.

Pravidlem se stávalo, že po takových hádkách nebyli oba k nalezení. Jenom je sem tam někdo zahlédl na tržišti nebo v nějaké z uliček. Že to byly iluze, které Loki vyvolával mezi přestávkami jejich dovádění, už nikdo nevěděl. Nemohli si dovolit odhalení. Nikdo by je nepochopil, a jestli vzpoury nevyvolala spoluvláda ledového obra, pak tohle jistě ano...

 „Loki, co to tam zase píšeš??" Ruka boha hromu dopadla černovláskovi na rameno a láskyplně jej pohladila.

„Zase ten deník? Víš, jak to dopadlo posledně, když ho našla ta služebná."

„Tohle není deník, tohle jsou paměti. A neboj, dobře jej uschovám." Na Lokiho tváři se objevil letmý úsměv, když své dílo mimoděk pohladil po hřbetě.

„Tak nechceš už ty paměti dopsat a vrátit se zpět do postele??"  Mladší se otočil a provokativně vyklenul jedno obočí „no, když o tom tak přemýšlím, není to úplně špatný nápad..."