Krásné ráno, lásko

Pozor pozor! K této jednorázovce mě inspirovala challenge na openslashi. V původním zadání, měl být příběh zahájen a ukončen stejnou větou. Začínat pozitivně a končit negativně. Já jsem se to ale rozhodla otočit a tím pádem skončit happyendem. Btw, tohle je Snarry. Tedy pár Harry/Severus

„Krásné ráno lásko“ jemně pohladil svého muže po tváři. Každé ráno začínalo touto větou i když Harry věděl, že mu Severus neodpoví. Válka si na jeho mozku vybrala velkou daň. Všechno bylo tak krásné, když se v průběhu válečné vřavy poprvé políbili, pak poprvé se milovali a nakonec vdali. V tu chvíli bylo vše tak idylické, že ani Voldemort jim nemohl vzít jejich štěstí.

Severus stále tvrdil, že je Harry příliš euforický ohledně jediného světla naděje, které jejich strana měla za celé měsíce. Ale Harry věděl, že i pro Severuse to znamená moc.

A pak se to stalo. Velká Bradavická bitva. Harry vyhrál a v jednu jedinou chvíli měl pocit, že už se nemůže nic stát. Jejich život konečně mohl být normální a mohli v klidu žít, aniž by se museli bát. Ale když se otočil a uviděl Severuse, jak leží na zemi a nehýbe se, vše se zastavilo.

Naštěstí žil, ale jeho mozek se odmítal vrátit z věčné cesty. Harry byl nešťastný, ale Severuse nepřestal milovat. Staral se o něj. Myl jej a stříhal mu vlasy, i když by ho za to velký mistr lektvarů asi zabil, kdyby to věděl. Ale každý den se vedle něj probouzel a šel spát. Dával mu polibek na dobrou noc a každé ráno se na něj s úsměvem podíval. A i když to všichni ostatní vzdali, on neztrácel naději. Díky Severusovu stavu nemohl mít práci. Každý den ho musel několikrát otočit a připravit pár speciálních lektvarů. Kdyby ho Severu viděl, nejspíš by byl pyšný. I když.... Ne, asi by ho seřval, že lpí na chabé naději. A že je hlupák a naprosto ukázkový nebelvír. Že má žít dál a jeho strčit do ústavu. Ale oba věděli, že by to Harry nikdy neudělal.

A tak se Harry rozhodl bojovat v druhé největší bitvě jeho života. I když tahle byla možná o to víc důležitá, protože se poprvé jednalo o jeho život. Jejich život. A ne miliony dalších. Žádné proroctví jenom jeho silná vůle a odhodlání. 

„Dnes se těš na masáž Severusi. Ať nemáš stuhlá záda. Víš, kdyby si nemohl stát rovný jako pravítko nad svými kotlíky, nebyl by si to ty. Hm?“ Jemně Severusovi upravil vlasy a vstal.

Každé ráno byla jedna velká rutina. Ze začátku deprimující, teď Harry pochopil, že rutina není špatná. Znamená to, že se nic nemění k horšímu. Zajímavé jak ho Severus ovlivňoval. A to neměl ani možnost poslouchat jeho uštěpačné poznámky. Ano, Severus byl jednoznačně osobnost.

A tak začal jeho den. Umýt sebe, najíst se, vyvětrat. Připravit věci pro lektvary a vařit. Dát Severusovi jeho léky, nakrmit sebe a tak dále. Večer si ale Harry nechával prostor pro improvizaci. Někdy Severusovi četl, někdy ho masíroval nebo mu vyprávěl historky. Někdy se naložil do vany a se sklenicí vína rozjímal o životě.

Když šel spát, vždy Sverusovi vyprávěl pohádky na spaní. Vždycky skončily dobře. Harry tím dodával energii sobě a taky věděl, že až se Severus probudí, nebude už mít šanci mu beztrestně vykládat infantilní nesmysly.

Celý tento koloběh trval už dva roky. Nejdřív ho lidé kolem  podporovali, ale s časem jich ubývalo a pak už zbyl jenom on a Hemiona. Ta se o Harryho strachovala více než kdokoli jiný. Na druhou stranu byla jediná, kdo mu nevymlouval starat se o svého manžela. Koneckonců řeklo se v nemoci i ve zdraví, ne? Každopádně vždy přišla na kus řeči. Zeptala jak se má on a pak se zeptala na Severuse. Harry jí vždy říkal, že je v pořádku. A byla to pravda, jeho tělo bylo. A i on tam někde ve své hlavě byl. Jenom měl moc práce chechtáním se nad svými vzpomínkami, kdy například jeho dováděl k šílenství. A u toho si říkal “nechám ho čekat, alespoň vyzkouším jeho trpělivost,“ nebo tak něco. Harry tomu vážně věřil.

Tu noc šel spát, nezapomněl si Severuse naaranžovat tak aby alespoň ve spaní měl pocit, že je s ním. Ale bylo to všechno, co mohl mít. Pro tuto chvíli.

„Dobrou noc, Severusi“ jemně políbil jeho rty. Které, kromě toho, že se nehýbaly, byly pořád takové, jaké jsi je pomatoval. Možná dokonce o dost jemnější a teplejší.

Usínal s jeho rukou kolem svých ramen a už si přehrával všechno, co bude muset zařídit zítra, když z ničeho nic usnul. Měl zvláštní sen. Severus s ním seděl u jezera a mluvil.

„Stále se ještě snažíš přivést můj mozek k životu?“ Vypadal opravdu naštvaně a Harry nechápal proč.

„Jistěže, jsi můj muž. Udělám vše, co budu moct Severusi, vždyť mě znáš“ Harry využil neočekávaného snového setkání a přitulil se blíž.

„Harry, nemusíš to dělat. Si mladý a já starý. Co když to takhle má být? Hm?“ Severus si Harryho vzal jemně pod křídlo. „Už jsem unavený Harry. A ty musíš být také“ Severus políbil Harryho přímo do jeho vrabčího hnízda.

„Dokud se neprobereš, já to nevzdám“ Harry se vyzývavě podíval do Sevrusových očí „a ty to taky nesmíš vzdát. Miluju tě, slyšíš? Tak zkus… Zkus zítra třeba pohnout prstem jo? Nic velkýho třeba malíček. Ale jenom abych věděl…“

„Šššš,“ Severus položil jemně prst na Harryho rty „pokusím se, slibuji ano?“

„Dobře. A opovaž se to vzdát jasné?“

Severus se jemně zasmál „jasné, a teď spi.“ A Harry se najednou z pohodlného objetí svého profesora objevil v temnotě svého vlastního vědomí. A konečně spal. Když ho ráno začaly šimrat sluneční paprsky, nepohodlně se zavrtěl. Když mu něco zvedlo jeden z pramínků neposlušných vlasů, které ho každé ráno šimraly na nose. A poté tichý, lehce zastřený hlas u jeho ucha.

„Krásné ráno, lásko.“