sobota 28. února 2015

Muž s dýmkou, aneb příběh mladé dívky

Zdravím,

po dlouhé době přidávám zase jednorázovku. Kapitolovky mám rozepsané, ale nedaří se mi je dopsat. Pořád není inspirace a bohužel ani moc času. Doufám, že se nezlobíte, budu se moc snažit aby to sem zase začalo přibývat a tenhle pokus o povídku berte prosím jako omluvu. No a znáte mě, komentář potěší.

Miluji Vás




Bylo mi 13 let, když jsem vyslechla rozhovor dvou lidí. Nutno podotknout, že to byl velmi zajímavý rozhovor, ale to předbíhám běh událostí. Nejdříve bych Vám ráda představila. Jmenuji se Laura, tohle jméno jsem si vybrala sama, podle jednoho z plakátů, který jsem viděla na ulici. Víte, vlastně Vám teď trochu lžu. Já neumím číst, ale to jméno na plakátu vážně bylo, říkali to lidé na autobusové zastávce. Od svých tří let žiju na ulici. Kdo je moje maminka nebo tatínek nevím, ale možná se to brzy dozvím, protože věřte nebo ne, dostala jsem práci, sice trochu podvodem (do papírů mi můj známý, neodvažuji se říkat kamarád, prostě můj známí a zaměstnavatel napsal, že je mi 15, abych mohla chodit na brigádu do jednoho z obchodů, které mu zatím, ano zatím je to podstatné slovo, patří. Dokonce mi zařídil i učitele, který mě učí číst, psát a však to znáte. Já ho na oplátku učím o životě na ulici, prý o tom chce napsat knihu.) Určitě Vás zajímá, který blázen mě zaměstnal. Myslím, že Vás nepřekvapí, když řeknu, že Anthony Stark. Nebo možná překvapí, ale věřte, že důvod má. Možná si budete myslet, že jsem zlá, potvora nebo dokonce mrcha, ale Vy byste udělali to samé, kdybyste žili jako já. Ale nyní zpátky k mému příběhu.


Víte, že se Tony Stark oženil? Ne? No dobrá zase předbíhám. Jak je Vám jasné, nikdy jsem neměla lehký život. Ale i přes hrůzy na ulici jsem se dokázala udržovat natolik hezká a roztomilá, abych mohla vycházet z odporných New Yorských ulic, do těch hezčích s malými pekárnami, zasunutých v koutech za mrakodrapy. V jedné z pekáren si mě paní pekařka natolik oblíbila, že mi dala jídlo, pití, nějaké šaty a občas i peníze, když jsem ji pomohla uklidit nebo umýt nádobí. Poté, co zemřel můj nejlepší kamarád, chodila jsem sem každý den a poslouchala jak lidé, normální lidé žijí. Ráda jsem je poslouchala a představovala si, že takhle budu žít i já. Budu mít dům, práci a teplo. O tom sem snila nejčastěji.


Jednou k večeru přišel do pekárny postarší muž, který mne okamžitě zaujal. Rozhlédl se po místnosti, přešel ke stolu v koutě, kde se usadil, objednal si čaj s mlékem. (což mě utvrdilo v tom, že je to cizinec. Myslím, že v Anglii se takto pije čaj, ale jistá si tím nejsem, budu to muset zjistit.) Nakonec si zapálil dýmku. Sledovala jsem ho celou dobu. Byl menšího vzrůstu, asi metr šedesát. Jeho vlasy byly hnědé, ale zdálo se mi, že hází podivně barevné odlesky. Byl maličko zakulacený, ale jen trošku, takový roztomilý pán, tedy na prvních pír pohledů. Jeho dýmka měla tvar hada s vlčí hlavou a byla laděná do stříbrné. A pak jsem si všimla něčeho, co mě vyděsilo. Byly to jeho oči. Těkal jimi po místnosti jako šílený, byly zelené, sytě zelené, chladné a lhostejné. Když si všiml, že ho pozoruji, zúžil oči a mírně se zamračil. Poté upil čaje a nechal mě, ať se dál dívám, nebo mě jen začal ignorovat.


Chodil sem každý den, jakoby někoho očekával a ten někdo ještě nepřišel. Po týdnu mě začal zdravit, tedy alespoň jsem si to myslela. Vždy když přišel a viděl mě, pokýval hlavou a já se vždy trochu usmála, ale nikdy jsem si netroufla jít k němu blíž. A vidíte, zase lžu. Jednou jsem se odhodlala k němu jít, ale to se otevřely dveře pekárny a k onomu muže se suverénním krokem přidal muž druhý, mě známý. Jeho obličej byl po celém městě, jeho jméno znal každý. Byl to Anthony Stark. Mlčky si přisedl k muži a jen se díval. Potom si objednal donut. Čokoládový, extra velký. Nedalo mi to a přesedla jsem si blíž k jejich stolu. Ten rozhovor si už detailně nepamatuji, ale něco dohromady dám, rozhodně to nejdůležitější, začal Stark.


„Ahoj.“
„Buďte zdráv, pane Starku, mohu Vám nějak pomoci?“
„Jsem si jist tím, že mi můžeš pomoci víc, než si myslíš.“
„Vím jistě, že ti mohu pomoci víc, než si myslíš ty. Stejně tak ti mohu i uškodit.“
„Loki, nedělej to.“
„Co?“
„Nevím, co chystáš, ale dnes se tu objevil tvůj bratříček.“
„Nemám bratra.“
„Fajn je tu blonďatý pošuk a Fury šílí.“
„Neprosím se tě o krytí.“
„Ale ty víš, že tě krýt musím. Seš pěknej parchant, vloudit se ke mně a… donutit mě tě krýt.“
Ten podsaditý muž se usmál a řekl něco jako:
„Jsi pokrytec Starku, máš z našeho spojenectví stejně prospěchu jako já, ne-li víc.“
„Já tě žádám, nedělej hlouposti.“
„Mrzí mne to, i když ne, nemrzí. Smiř se s tím, že jeden z nás zemře. Nezměním svá rozhodnutí kvůli jednomu egoistickému zmetku, který si myslí, že spolkl všechnu moudrost devíti světů.“

Stark se zvedl, zaplatil a odešel. U dveří však pronesl ještě jednu větu… „V noci si mluvil jinak zelenoočko.“


V následujících dnech se ani jeden neukázal, avšak události vzaly rychlý spád. Po městě vysely plakáty s mužem, jehož obličej byl vyhublý, jeho oči byly divoké a vlasy delší a černé, prý extrémně nebezpečný zločinec. Dva dny po rozvěšení plakátů byla zničena půlka New Yorku mimozemskou armádou. Mně se podařilo přežít, ale pekárna byla zničena. Prý to udělal nějaký Loki. Ihned jsem si vybavila jméno muže z pekárny, ale ten nevypadal jako muž z plakátu. Ale to jméno… takových přece není více, nebo ano?
Tím útokem jsem přišla o jediný domov, který jsem kdy měla. Ano v té pekárně jsem byla jako doma a co budu dělat teď? Posadila jsem se před trosky pekárny a dívala se na tu spoušť. Lomcoval mnou vztek, smutek, úzkost. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to. Padla noc, díky bohu teplá a tak jsem zůstala na místě přes noc a další den i noc. Vlastně jsem neodcházela, dokud mě nevyhnali dělníci. Že prý to tu vrátí do původního stavu. Ale tohle už nebude nikdy stejné, protože i paní pekařka zemřela a já pro ni neplakala, nešlo to. Znovu mnou projela vlna vzteku a rozběhla jsem se ani nevím kam. Jen jsem běžela celým městem a náhle jsem se přistihla, jak se snažím dostat do Strak Toweru. Nějaký robotický hlas mě pustil dovnitř, kde stála nějaká žena. Určitě už jsem ji také viděla, ale nyní mě nezajímala, chtěla jsem mluvit s ním, chtěla jsem mu skočit do obličeje, ale když přišel, omdlela jsem.


Když jsem se probrala, stál nad mou postelí a vedle něj žena, jiná než ta, co jsem viděla při svém příchodu. Tahle měla chladné zelené oči. Náhle mi všechno došlo a chtěla jsem křičet, místo toho jsem ale polkla svá slova a posadila se.
„Já vím, kdo jste,“ řekla jsem nezaujatě.
„Vážně?“ dostalo se mi odpovědi od ženy.
„Ten chlap, co mi zničil život, ten.. ten…“
„Psst holčičko,“ umlčel mě miliardář.
„Nebudu tiše! Všem to řeknu!“
Místo ženy, stál nyní vedle Starka Loki.
„Nikomu nic neřekneš,“ řekl hrubě, až mi běžel mráz po zádech, ale Stark ho uklidnil.
„Copak všem povíš děvče?“
„Že ho kryjete!!! Už dlouho!! Už před těmi útoky!!!“
Lokiho obočí vylétlo do nebeských výšin, „Ty jsi to děvče z pekárny, že?“
„Z pekárny, kterou jste mi vy dva vzali!!“ slzy se náhle objevily. „Všem to povím,“ vzlykala jsem.
Pamatuji si, jak oba zbledli a začali si něco šeptat. Já se zatím uklidnila a něco mě napadlo.
„A nebo nepovím,“ zašeptala jsem.
Oba se na mě podívali a Tony pozvedl obočí, „tenhle tón znám, co budeš chtít?“
Mile jsem se na ně usmála.
„Chci učitele, práci, tu pekárnu, doklady a Vás,“ ukázala jsem na Starka, „zapsaného jako osobu blízkou.“
Stark mě jen sledoval a Loki se usmál, „velmi chytrá mladá dívka.“
Mrkla jsem na něj.
„Když splním tvé podmínky, zapomeneš?“
Přikývla jsem a do několika dní jsem měla doklady, které hlásaly, „Laura Morris narozena 16. 5. 1999“
Stark koupil pekárnu, kde nyní pracuji a až dosáhnu 18ti let bude na mě přepsaná. Dokonce mám nad pekárnou pěkný, velký byt. 

A víte co? Se Starkem se vídám dál. Třeba minulý týden jsem byla na jeho svatbě. Bral si krásnou černovlásku s chladnýma, zelenýma očima.
Abych nezapomněla, v pekárně mám nad dveřmi malou vitrínku a víte co v ní je? Dýmka, stříbrná ve tvaru hada s vlčí hlavou.

3 komentáře:

  1. Moc pěkné a po dloihe nečinnosti i velmi vítané. Tesim se na další.. 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  2. Moc pěkné :) hned to zlepší den :)

    OdpovědětVymazat